| 3.5.2018 | ||
| 17.30 |
Čtvrtek 3.5. 2018 / od 17:30hod. / Velký sál
„Když jsme šli do práce, museli jsme mít louče. Vlci jdou za váma.“
Věra Sosnarová se narodila 5. května 1931 v Brně. Její matka Ljuba ve svých 14 letech emigrovala po první světové válce ze SSSR. Když Rudá armáda v roce 1945 dorazila do Brna, podle sovětských úřadů byla Věřina matka uprchlým sovětským občanem. Tato skutečnost se ukázala osudnou pro celou rodinu. 17. května 1945 vojáci zatkli Věru Sosnarovou, její mladší sestru Naďu, které bylo tehdy 9 let, i jejich matku Ljubu. Otec byl již mrtvý. Vzápětí je v „dobytčácích“ transportovali na Sibiř. Už během cesty byly obě sestry opakovaně znásilněny mongolskými strážci. Vlak dojel na místo určení kdesi na východě v září. Matka přežila jen tři měsíce. Hlavní pracovní náplň představovalo kácení stromů. Pracovalo se 12 hodin denně. Obě sestry překonaly tyfus. Celkem strávily osm let v lesních lágrech a dalších 12 let v různých dolech, továrnách a také na lodi na zpracování ryb. V roce 1961 náhodou potkaly předsedu ruského kolchozu, který měl kontakt s jedním JZD ve Znojmě. Po čtyřech letech se mu podařilo dojednat povolení k návratu sester do Československa. Když Věra Sosnarová po dvaceti letech přijela domů, bylo jí 34 let a vážila 37 kilogramů. Při odjezdu ze SSSR musely obě sestry podepsat, že nikdy nebudou mluvit o tom, co prožily a viděly. Totéž musely podepsat ihned po příjezdu do vlasti a také odevzdat veškeré dokumenty. Vše o minulosti muselo zmizet. O své minulosti Věra Sosnarová mlčela jako hrob. Její muž se až do smrti nedozvěděl víc, než že byla v Rusku. Třicet let nic neřekla ze strachu, že bude poslána zpět na Sibiř, ani svým dvěma synům. Za komunismu Věru Sosnarovou neustále sledovala tajná policie. Až do roku 1974 se musela každý měsíc hlásit v Brně na policii, kde musela opakovaně podepisovat, že bude o gulagu mlčet. Když parlament v roce 2002 odhlasoval odškodnění obětem gulagu, Věra Sosnarová nebyla schopna prokázat žádným oficiálním dokumentem, že v gulagu skutečně byla. Úředníci po ní dokonce chtěli živého svědka, ale sestra Naďa, která emigrovala do Itálie, odmítla navždy překročit hranice ČR. Když Věra Sosnarová navštívila policejní stanici, kam musela až do poloviny 70. let chodit podepisovat mlčenlivost, zjistila, že vše bylo skartováno. Měla by nárok asi na tři miliony odškodného, ale nedostala nic.
Vstupné dobrovolné
